Kam nás srdce ťahá

6. ledna 2014 v 23:40 | Yossariana |  "Y" denníček
a kde nás realita drží. Čo je zodpovednosť a čo je umelo vytvorený obraz správneho života touto spoločnosťou? Kedy je čas jednoducho zavrieť oči a ísť, nie však po slepiačky, lebo naše duše tak nejak poznajú správnu cestu naspamäť.


Môj večný problém. Chcela by som sa zbaliť a ísť tam, kde tuším, že byť mám. Ale teraz? Medzi skúškami? Nie je to len výsledok tlaku, ktorý na seba sama vyvýjam? Vravím si, že počkám. Nejak tento mesiac prežijem, príde semester, zmena myšlienok, zas ma škola bude baviť a potom príde leto. Niet sa kam ponáhľať. V lete predsa môžem ísť kam chcem. Na tri mesiace. Dva a pol nech stihnem dokončiť skúšky, dva nech ma vidia aj rodičia (študujem v ČR).

Zo skúsenosti viem, že za dva mesiace sa nestihnete ani zabývať, nie to ešte ochutnať horkosladkú chuť života v inom štáte, Ostať teda dlhšie? Robotu by som si zvladla zohnať aj na rok. Ale čo škola? Veď budúci rok končím. Nemala by som vydržať ešte ten rok a potom môžem roztiahnuť krídla a letieť kam len chcem.


A potom sa ocitám späť, som sama v mojej izbe, miesto učenia sa v myšlienkach prechádzam ulicami Madridu, úsmevom sa zdravím ľuďom a oni mi podvedome odpovedajú.

Má zmysel veci dokola odkladať, pretože je život nalinkovaný inak?

Och, už sa neviem dočkať leta.

(A medzitým si zabúdam vážiť čaro okamihu)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elle Elle | Web | 22. ledna 2014 v 21:38 | Reagovat

Všichni jsme tak nějak otroci něčeho. Otroci školy - nemůžeme se jen tak sebrat a odjet do ciziny, protože to tam moc chceme, protože jsme zodpovědní a chceme všechny zkoušky udělat a školu mít už za sebou. Pak se staneme otroky práce - zase nebudeme moct jen tak se sbalit a odjet za hranice, protože budeme v situaci a v pracovní pozici, kde na nás tlačí, že jsme v práci potřební a spoléhají na to, že druhé ráno přijdeme. Pak se staneme otroky času - začne nám vadit, že veškerý čas, který máme, ať pracovní + volný, ztrácíme tam, kde ani nechceme. No a potom budeme otroci rodiny, která se na nás bude nejvíce spoléhat, že tady pro ně budeme a to už vůbec nebudeme moct odjet někam pryč. Je to trochu pesimistické, ale moje rada je: stát si za svými sny, počas studia si vydělat a šetřit peníze na cestování a až ukončíš školu, cestuj, poznávej, bav se, užívej si, než se staneš něčím otrokem.

2 Terrie. Terrie. | Web | 27. ledna 2014 v 10:18 | Reagovat

Tyhle otázky si taky často kladu, a taky mě tahají od učení. Já si sice nemůžu představovat ulice krásných měst, protože jsem snad téměř nikde nebyla ... snít ale můžu. To zkouškové člověku šplouchá na maják. A to jak je všechno dopředu dané, všechno řídí společnost a pravidla a další věci, všechno nalinkované ... škola, kariéra, nějaká ta rodina ... člověku je z toho smutno, že si nemůže dělat, co sám chce. Na druhou stranu nemá dost odvahy na to, tu nalinkovanou cestu opustit a opravdu dělat to, co sám chce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama